Vzkříšení znamená, že Bůh je mocnější než jakékoliv zlo a smrt
Ten učedník vstoupil do prázdného hrobu, všechno si prohlédl a uvěřil, že Ježíš vstal z mrtvých. Až dosud to totiž stejně jako ostatní nechápal. (srov. Jan 20, 8-9 SNC)
Smrt je konec pohybu v čase.
Smrt je konec nadějí na návrat.
Smrt je konec budoucnosti člověka.
A přece jako křesťané věříme v „vzkříšení těla“.
Není to ale nějaká resuscitace.
Vzkříšení, jak ho ve své víře vyznáváme,
není cestou zpátky
ani pokračováním v pozemské existenci
v novém prostředí.
Naše chápání vzkříšení se odvíjí
od Ježíšova vzkříšení.
Odtud je možné mu porozumět.
Ježíš se sice po svém vzkříšení setkal s mnoha lidmi.
Ti se z toho radovali, ale Ježíše si nemohli natrvalo pozdržet.
Ježíšovo vzkříšení nebylo návratem do minula,
ale pohybem v čase do budoucnosti.
Bylo to tedy pokračování skrze hranici smrti
do neomezené budoucnosti,
čili k nebeskému Otci, Bohu, lidově „do nebe“.
Setkání žen, apoštolů a dalších současníků s Ježíšem
znamenalo ujištění, že jakkoliv silné zlo
neudrží Ježíše ve smrti, že Bůh je mocnější než smrt.
A že cíl naší cesty zde na zemi sice končí smrtí,
ale Boží láska nebeského Otce k Ježíšovi a Ježíšova láska k nám
je silnější než smrt. Že přemáhá definitivně moc zla,
které chtělo zvítězit smrtí. Ježíšovou i naší.
Pro toho, kdo je spojen s Bohem,
nemá žádné zlo a smrt
definitivní slovo!
Aleš Opatrný, www.vira.cz
Pastýřský list pro postní dobu 2024
Drazí bratři a sestry,
Na Popeleční středu začneme čtyřicetidenní přípravu na Velikonoce, vstoupíme do postní doby. Je to veliká příležitost pro nás i pro celý svět. Bůh nás volá k obrácení, k tomu, abychom začali myslet jinak než dosud. Každého z nás Bůh povolal mezi své přátele a dědice Božího království. Ve křtu nám dal účast na svém životě. Je na nás, abychom už dnes a tady žili životem Božích dětí. Abychom umocnili své modlitby za pokoj ve světě, přijměme postní dobu jako mimořádné pozvání a rozhodněme se žít 40 dní pro Pána. Nejde o žádné smutné trápení, ale o skvělou příležitost k mimořádné zkušenosti s Bohem, který naplňuje radostí a pokojem srdce, která se mu otevřou.
Chceme-li opravdu přispět k míru mezi lidmi, dejme Bohu k dispozici své uši i svůj čas a naslouchejme druhým lidem, zvláště těm nejbližším v rodině či v sousedství, ve škole nebo na pracovišti. Naslouchejme druhým s takovou láskou, aby pocítili blízkost a zájem samotného Boha v nás. Nejsme všemohoucí a nemůžeme plnit všechna jejich přání či vyřešit jejich problémy, ale vždy můžeme nabídnout slovo povzbuzení a potěšit, někdy i konkrétně pomoci. Zapojme svou tvůrčí vynalézavost a hledejme možnosti domluvy a spolupráce. Některé naše vztahy jsou zatíženy zraněním. Udělejme první krok k jejich uzdravení tím, že odpustíme, aniž bychom čekali, až se druhý omluví. Sami jsme přece zakusili, že nám Bůh odpustil daleko víc, než jsme si zasloužili.
Nehledejme na druhých chyby, ale to krásné, čím je Bůh obdaroval, a to dobré, co oni s jeho pomocí dokázali. Nepodílejme se na všudypřítomné kritice a nespokojeném nadávání. Když to někdy nezvládneme, začněme prostě znovu. Postní doba je dobou tréninku a dobrý trénink nás osvobodí od mnoha pout, které nám dřív kazily život. Někdo podléhal těžkým zlozvykům, nebo byl dokonce závislý na alkoholu či drogách, automatech, počítačových hrách nebo pornografii. Čtyřicet dní prožitých s Ježíšem nabízí radost, a snaha dávat se mu k dispozici, aby skrze nás uzdravoval a budovat krásné vztahy, nás natolik vtáhne a zaujme, že se snadněji zbavíme pout. Zapojme do našeho úsilí i děti.
Kdybychom dovedli v postní době žít úplně bez těchto věcí, a to i v případě, že nás nespoutávají, mohli bychom lidsky i duchovně vyrůst a dobře se připravit na prožití velikonoční radosti z Kristova vítězství. Ta velikonoční radost pak vzroste o radost z řady vítězství a uzdravení, které jsme nechali udělat Boha skrze nás.
Když ke svým modlitbám za konec válek a konec pronásledování křesťanů přidáme své sebeovládání a budeme spolupracovat s Bohem na uzdravení světa kolem nás, ukážeme, že své modlitby myslíme vážně. Prokáže se, že nejde jen o slova, ale že jsme ve svých modlitbách přítomni celí i se svými námahami a nasazením.
Děkujeme všem, kteří přijmou naši výzvu a spolu a s námi se zapojí do společného díla za uzdravení světa a vítězství Boží lásky. Kéž nám Bůh pomůže a dá potřebnou opravdovost a vytrvalost. Všem ze srdce žehnají
Vaši čeští a moravští biskupové
-----------------------------------------------------
Duchovní slovo
Nehledej štěstí v budoucnosti
Ke štěstí nepotřebuješ
ani bohatství, ani úspěch
„Až děti vyrostou, vydáme se na cestu kolem světa a konečně budeme šťastní.“ „Až budu mít doopravdy čas, věnuji ho své rodině. Nyní ale ještě musím pracovat.“ Stále znovu potkávám lidi, kteří doufají, že jednou, někdy v budoucnosti, budou šťastní.
Zní to možná provokativně, ale – štěstí je tady, v tobě. Možná znáš ty chvilky, kdy o vlásek unikneš nějakému nebezpečí, třeba při jízdě autem, a jsi šťastný, že jsi přežil. Tehdy si uvědomíš: štěstí je žít. Nepotřebuješ k tomu ani bohatství, ani úspěch.
Bůh Tě zve, abys žil
Je dobré udělat si ráno chvilku jen na to, aby sis uvědomil, že jsi rád na světě, a vychutnat si ji namísto toho, abys už při snídani zapínal notebook a vyřizoval maily, nebo abys telefonoval a nevšímal si dětí, které s tebou sedí u stolu, a jejich radosti ze života. Ani radosti ze života, kterou máš v sobě ty sám.
Můžeš si položit otázku: Co ve mně ráno probouzí radost a štěstí? Horká sprcha? Procházka se psem? Pohled na přírodu kypící životem? Chuť první ranní kávy a pocit, jak se postupně probouzím? Najdi si svou odpověď a zkus, jaké to je, když si každé ráno dopřeješ tento rituál.
S vděčností si pak můžeš uvědomit, že nový den můžeš začít s jistotou, že Bůh chce tvůj život a zve tě, abys žil.
Se svolením zpracováno z knihy Zacharias Heyes, Rituály. Cesta k sobě samému,
kterou vydalo nakladatelství Triton www.tridistri.cz. Redakčně upraveno.
Štěstí nepotkáme ve snění, iluzích a fantaziích.
Jediným místem, kde můžeme zakusit a obdržet dobro od Boha,
je místo, kde právě jsme a čas, ve kterém nyní žijeme. (Papež František)
www.vira.cz
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jesličky nám pomáhají pochopit, na čem o Vánocích záleží
Betlém je jako malá studánka,
z níž můžeme čerpat Boží blízkost,
zdroj naděje a radosti.
Betlémy: ne umělecké dílo,
ale údiv nad Božím jednáním
Před osmi sty lety, o Vánocích roku 1223, vytvořil svatý František v Grecciu živý betlém. V těchto dnech, kdy připravujeme betlémy, si můžeme přiblížit jejich počátky.
Jak betlém vznikl? Jaký byl záměr svatého Františka? Tento světec prohlásil: „Chtěl bych zobrazit Dítě narozené v Betlémě a nějakým způsobem lidsky vidět těžkosti, v nichž se ocitlo kvůli nedostatku věcí potřebných pro nemluvně, jak bylo uloženo do jeslí a jak leželo na seně mezi volem a oslíkem“.
Svatý František nechtěl vytvořit krásné umělecké dílo, ale prostřednictvím jesliček vzbudit údiv nad krajní pokorou Boha, nad útrapami, které z lásky k nám vytrpěl v chudé betlémské jeskyni. Zde bych zdůraznil bych jedno důležité slovo: údiv. Pokud se my křesťané díváme na betlém jako na krásnou věc, jako na něco historického, dokonce náboženského, a modlíme se, nestačí to. Před tajemstvím vtělení Slova, před Ježíšovým narozením, potřebujeme tento náboženský postoj úžasu. Pokud před tajemstvím nedojdu k tomuto úžasu, je moje víra prostě povrchní; je to víra podobná informatice.
Mentalita konzumu rozleptává Vánoce
Jedna z charakteristik jesliček je, že se zrodily jako škola střídmosti, což k nám silně promlouvá. Dnes totiž existuje veliké riziko ztráty toho, co je v životě důležité, a paradoxně se zvyšuje právě o Vánocích. Mentalita Vánoc se mění, noří se do konzumu, který rozleptává jejich smysl. Je dobré, že člověk chce dávat dárky, to je v pořádku. Ale nákupní šílenství odvádí pozornost jinam, kde už není střízlivost Vánoc.
Betlém vzniká proto, aby nás navrátil k tomu, na čem záleží: k Bohu, který přichází, aby přebýval mezi námi. Proto je důležité hledět na jesličky, protože nám pomáhají pochopit, na čem záleží, a také porozumět společenským vztahům Ježíše v té době, tvořenými rodinou, Josefem a Marií, a blízkými lidmi, pastýři. Lidé mají přednost před věcmi. A my tolikrát dáváme přednost věcem před lidmi, což nefunguje.
Betlém nás přivádí k radosti
Betlém v Grecciu vypovídá také o radosti. Radost je něco jiného než zábava. Bavit se není špatná věc. Ale radost je ještě hlubší, lidštější. Někdy se uchýlíme k jakési zábavě bez radosti. Bavíme se tím, že děláme hluk, ale radost v tom není. Je to trochu jako postava klauna, který se směje, rozesmívá lidi, ale srdce má smutné.
Radost je kořenem dobré vánoční zábavy. O radosti se v tehdejší kronice píše: „A přichází den radosti, čas veselí! [...] František [...] září [...]. Lidé se hrnuli a radovali se radostí, jakou nikdy předtím nezakusili [...]. Všichni se vrátili domů plni nevýslovné radosti“. Střízlivost, údiv, vede k radosti, k pravé radosti, nikoli k té umělé.
Z čeho však tato vánoční radost pramení? Určitě ne z toho, že jsme domů přinesli hory dárků nebo že jsme prožili okázalé oslavy. Ne, je to radost, která přetéká ze srdce, když se člověk rukou dotkne Ježíšovy blízkosti, Boží něhy, která nenechává člověka samotného, ale utěšuje ho. Blízkost, něha a soucit, to jsou tři Boží postoje. A při pohledu na jesličky, při modlitbě před jesličkami můžeme pocítit tyto Boží věci, které nám pomáhají v každodenním životě.
Betlém je jako malá studánka,
z níž můžeme čerpat Boží zdroj naděje a radosti
Betlém je jako malá studánka, z níž můžeme čerpat Boží blízkost, zdroj naděje a radosti. Betlém je jako živé evangelium, domácí evangelium. Je jako biblická studna, je místem setkání, kam je možno přinášet Ježíši svá životní očekávání a starosti, tak jako to dělali betlémští pastýři a lidé z Greccia.
Svěříme-li před jesličkami Ježíši vše, co máme na srdci, i my „se zaradujeme nevýslovnou radostí“ (Mt 2,10), radostí, která pramení právě z kontemplace, z ducha úžasu, s nímž se vydáme tato tajemství kontemplovat. Pojďme před jesličky. Každý ať se na ně podívá a dovolí srdci, aby něco pocítilo.
Zpracováno podle předvánoční katecheze papeže Františka 20. prosince 2023.
Se svolením převzato z webu slovenské sekce Vatican News. Redakčně upraveno.
---------------------------------------------------------
V adventu není nikdo zvědavý na další požadavky, natož moralizování
Většina lidí žije úplně stejně, ať už je advent nebo není… Pro většinu lidí je období adventu jedním z nejhektičtějších v roce. Nikdo není zvědavý na další požadavky, natož moralizování. Musí ale přece existovat řešení, abychom i v této uspěchané době zcela nerezignovali na duchovní hodnoty spojené s adventem i Vánocemi a neminuli to podstatné…
Nejhektičtější období v roce
Většina z nás žije úplně stejně, ať je advent nebo advent není. Možná se někdy vzchopíme jít na ranní roráty, ale pro většinu současníků je období adventu jedním z nejhektičtějších v roce. Komplikuje se nám to i tím, že jsme na konci kalendářního roku, v práci děláme uzávěrky, účastníme se vánočních večírků a vánočních koncertů. Z období přípravy se stalo období slavení a honění se, abychom nejlépe hned po vánocích mohli odjet na dovolenou. Advent se nám nějak ztratil.
Je před Vánocemi a máme mnoho starostí s tím, co je třeba ještě udělat, zařídit. Chceme stihnout koupit nějaké dárky, uklidit a někdo do toho ještě peče cukroví. Některým ještě k tomu leze na nervy, že mnohde už svítí vánoční stromek a v obchodech zní koledy. My kněží se můžeme tvářit, že jsme nad věcí, ale ve skutečnosti jsme dětmi své doby. Sice nekupujeme dárky a nepečeme cukroví, ale také chceme mít uklizeno a hlavně máme kněžské služby až nad hlavu. Z určitého pohledu se tomu nevyhnou ani sestry v klauzurovaném klášteře. Možná jen v sobě nemají tu zvláštní touhu, aby už konečně byl svátek svatého Štěpána, a tím vlastně po Vánocích..
Nikdo není zvědavý na další požadavky,
natož moralizování
Z kazatelen zní slova o tom, jak se nemáme honit a nepropadnout předvánočnímu shonu, jak máme bdít na modlitbách a připravit cestu tomu, který přichází. Přitom už nikdo není zvědavý na jakékoliv další požadavky, natož na moralizování. I mnozí z těch, kdo mají v srdci upřímnou touhu s Pánem žít a Jemu sloužit, se cítí při poslechu těch slov tak bídně, jako by na ně bylo nakládáno jen další břemeno, které prostě v tom množství povinností a úkolů konce roku v práci i doma už nejde unést. Co s tím? Jak nežít v iluzi a přitom nerezignovat na jakékoli prožívání adventu? Co vlastně od nás v této situaci Pán očekává?
Musí existovat řešení,
abychom i v této uspěchané době neminuli to podstatné
Jedno je jisté. Nejprve musíme vzít vážně historickou a kulturní realitu, ve které se ocitáme, a přestat mentorovat a naříkat. Nemohu jít přece na náměstí podříznout vánoční strom se slovy, že ještě nejsou Vánoce, nemohu ignorovat zvyky, které dnes patří do předvánočního období a násilně lidi vracet do doby minulé. Budu-li v sobě živit vnitřní naštvanost a otrávenost, nikomu tím neprospěji. Musí přece existovat řešení, abych i v této uspěchané době zcela nerezignoval na duchovní hodnoty spojené s adventem a Vánocemi a neminul to podstatné.
Povzbudila mne myšlenka, že Ježíš při svém narození přišel do reality společnosti a kultury tehdejší doby, aniž by ji měnil. Naplnil ji prostě svou přítomností. Ačkoli se narodil v chlívku a v chudobě, jak to nikdo nečekal, nalezli ho prostí pastýři, objevili ho mágové, poznali ho Simeon a Anna v chrámu. Každý ho poznal v tom svém. Mnozí ho ale nepoznali a nepřijali právě proto, že se nevešel do jejich představ.
V adventu ON čeká na nás
Věřím, že advent je dobou čekání, ale domnívám se, že je to On, kdo spíše čeká na nás, než my na Něho, a že až se přece jen zklidníme a zastavíme, budeme vnímat, že je nám blízko. Věřím, že Ježíš stále přichází a že se může narodit i v maštali našeho shonu, našich nákupů, večírků a koncertů.
A tak se modlím,
abych ho objevil i uprostřed své práce a starostí,
ve své únavě i při setkání s přáteli,
a nečekal, až se naplní MÉ představy o Vánocích
a o přípravě na jejich slavení.
Se svolením zpracováno podle textu Ztracený advent a nečekané Vánoce
z webu VojtechKodet.cz Redakčně upraveno, doplněno mezititulky.
www.pastorace.cz
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pojď ke mně se vší svou tíhou a bolestí
Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko! O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší Boží chování od našeho, jeho smýšlení od smýšlení našeho. (srov. Iz 55,6-9)
Každý se někdy ocitáme v těžkých situacích – ztrácíme půdu pod nohama, rozpadají se nám vztahy, zažíváme bezpráví, jsme zrazováni, prosíme o uzdravení a ono nepřichází…
Někdy máme naštěstí spřízněnou duši, která nám naslouchá a pomůže. Ale vždycky tuto možnost nemáme.
A kolikrát jsme už slyšeli, že máme nablízku Boha a můžeme se obracet na něj. A přesto jsme se k tomu avšak nějak neodhodlali a zůstali sami. Je totiž těžké věřit v náročných situacích…
Celá Bible je ale sdělením a výzvou, abychom ve všem Bohu důvěřovali. Že stojí za to neztrácet naději a v důvěře se v každé situaci k Bohu obracet. Například Ježíšův výrok: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte, a já vás občerstvím“ (Mt 11, 28-30), přímo vybízí jít se svými těžkostmi za ním. On na nás vždycky věrně a trpělivě čeká, až jej začneme hledat.
A je náročné těžké věřit v těžkých situacích Možná si někdy v daném okamžiku Boží pomoc představujeme jinak, ale Bůh naštěstí naše osudy vidí z vyšší perspektivy než my. S odstupem času se nám tak vše může jevit jinak.
Pojď ke mně
se vší svou námahou,
tíhou a bolestí,
u mne najdeš klid, pokoj a úlevu…
www.vira.cz Autor: Rh
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Můžeš si odpočinout a nebude ti to chybět
Apoštolové se shromáždili u Ježíše
a vypravovali mu všechno, co dělali a učili.
Řekl jim: "Pojďte i vy někam na opuštěné místo
a trochu si odpočiňte."
(Mk 6,30-31)
Mohlo by se zdát, že ke vší naší vyčerpanosti
z každodenní práce a starostí
nám Bůh přidává ještě další úkoly a povinnosti.
„Musíš chodit do kostela, musíš se modlit,
měl bys ještě horlivěji sloužit potřebným...“
Neočekává od nás Bůh čím dál větší výkony, nechce nás úplně vyždímat?
Už při stvoření nám ale Bůh daroval den odpočinku.
Bůh říká: "Tohle je den, kdy se nemusíš štvát.
Můžeš si odpočinout a nebude ti to chybět,
protože jsem ten den zvlášť požehnal. Je pro tebe."
Pro Ježíšovi učedníky to má ještě osobnější rozměr.
Ježíš stojí o to, abys k němu i ty jako apoštolové přišel
a vypravoval mu o všem, cos dělal, co tě vyčerpalo a zatížilo.
Záleží mu na tom, protože se o tebe zajímá se vším všudy.
A chce, aby sis s ním někde v klidu odpočinul.
On tě nepřišel vyšťavit.
Přináší ti občerstvení
a novou sílu.
www. vira.cz
Řádná doba liturgického roku, který prožíváme, nám umožňuje zakusit krásnou cestu následování Krista. Jsme jím povoláni, abychom šli tam, kam jde on. Je to možné? Myslím, že ano, pokud pozorně nasloucháme Jeho slovu a díváme se na Jeho díla s touhou následovat ho v našem každodenním životě. Co pro to můžeme udělat dnes? Můžeme dnešní slovo proměnit v činy? Hleďme na Ježíše. Odchází do Galileje. Zastaví se v Kafarnau. Kafarnaum se stane Ježíšovým domovem. Tak budou mluvit o tomto místě. Krásný termín: Ježíšův dům. Mluvíme tak o chrámu, o svatostánku, o každém kostele, o rodině. Ale je to ten dům, ve kterém chce Bůh přebývat?
Mladá dívka Terezie Martin chtěla být jeptiškou. V devíti letech napsala: ‚‚ Musím obětovat svůj život, abych byla velkou světicí ‘‘, laskavá milující povaha. Jejím oblíbeným předmětem ve škole byla biblická historie, měla ráda také hodiny katechismu. V den svého prvního svatého přijímání řekla, že první svaté přijímání je polibek od Boha. Dnes nazýváme Terezii z Lisieux kvítkem Dítěte Ježíše.
Každý člověk se do určité míry naplňuje v tom, co dělá. Dovolme, ať nás vede Duch Svatý. Dovolme dobru, aby v nás působilo.
Otec Alexander