Krásné a pravdivé

Všichni jsme beznadějně přemoženi požadavkem být morálně dokonalí. Křesťanský pohled na lidstvo by mohl pomoci, protože chápe všechny lidi jako hříšníky, kteří jsou závislí na Boží milosti. To poskytuje morální úlevu.

"Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán." Toto je vánoční poselství andělů. Přesto myšlenka, že lidé jsou omylní, a proto je nakonec může zachránit pouze Bůh, se dnes, kdy náboženství do značné míry nahradila morálka, jeví jako zvláště podivná. Zdá se, že dobro zvítězilo nad pravdivým a krásným ve všeobecném uznání. Veřejným debatám dominují hlučné morální komentáře, které nebezpečně zastiňují nebo dokonce zcela nahrazují naléhavě potřebné věcné debaty. Osobní mravní diskreditace druhé strany se střídá se stylizací vlastního postoje jako morálně nezbytně nutného.

Ve skutečnosti jsme samozřejmě všichni beznadějně přemoženi požadavkem být vždy morálně dokonalí. Křesťanský pohled na lidstvo by mohl být nápomocný, protože chápe všechny lidi jako hříšníky, kteří jsou závislí na Boží milosti. To poskytuje morální úlevu. Dokonce i skuteční křesťanští svatí často otevřeně naříkali nad svými morálními nedostatky. Z tohoto hlediska je zakázána jakákoli svéprávnost a bezuzdné mravní odsuzování jiných lidí. V každém případě se církve původně nepovažovaly za morální instituce, ale spíše za instituce uzdravující, tedy instituce, které dávají lidem naději, spásu a smysl. Kdyby pouze slovně parafrázovali obecné morální imperativy v křesťanských termínech, stali by se nadbytečnými.

Když stojí za pravdou, je to křesťan

Kdyby se podařilo překonat neblahé moralizování, mohlo by opět vystoupit do popředí to krásné a pravdivé, které propůjčuje životu smysl a které Řekové ctili před dobrem. Ve skutečnosti i dnes lidé v hudbě a umění stále cítí, co dává jejich životu smysl. Gregoriánský chorál, duchovně hluboká bohoslužba, nově povstalá katedrála Notre Dame v Paříži jsou triumfy krásy a mohou mnoha lidem poskytnout přístup ke skutečným zdrojům křesťanské víry. Každý, kdo poslouchá „Laudate Dominum“ z Versperae solennes de confore od Wolfganga Amadea Mozarta, může zažít věčnost, okamžik, který přesahuje čas, ve kterém vnímá tyto nebeské zvuky. 

Dokonce i Herbert Schnädelbach, nedávno zesnulý přiznávající se ateistický filozof, napsal, že nemůže poslouchat Bachovu „Matoušovu vášeň“, aniž by se mu hrnuly slzy do očí, ale prostě tomu nemohl uvěřit – což vyvolává otázku, jaké nesmyslné chápání víry možná měl. Velmi podobnou zkušenost popisuje Elke Heidenreich, když jako 16letá poprvé viděla Michelangelovu „Pietu“ v bazilice svatého Petra. Osmdesátiletá žena píše, že se rozplakala, protože byla šokována, byl to největší umělecký zážitek v jejím životě. Ve skutečnosti se může stát, že ateista citlivý na umění, který několik hodin inteligentně sleduje „Pietu“, se stane křesťanem zcela bez textu.

V těžkých záhybech jejího hábitu dole stále cítí všechno to matčino utrpení, čím víc vzhlíží, záhyby jsou klidnější, a když dosáhne na Mariinu tvář, vidí, jak se velmi snadno a půvabně usmívá: matka, která se usmívá před mrtvým tělem jejího syna ležícího na jejím klíně. Tento dojemný úsměv lze pochopit pouze tehdy, pokud tato matka skutečně věří ve vzkříšení a ladným gestem své levé ruky nás všechny vyzývá, abychom tomu také uvěřili. Komu samotnému smrt právě vzala milovaného člověka a podívá se na „Pietu“, stojí před rozhodnutím, zda tento úsměv považovat buď za šílenství, nebo věřit, že je to pravda. Pokud věří, že je to pravda, je křesťan.

Naděje na božskou spásu

 „Pietà“ v bazilice sv. Petra je jedinou sochou dokončenou a podepsanou Michelangelem a ve skutečnosti se tělo Krista jeví téměř božské krásy. Zde můžete doslova vidět inkarnaci, inkarnaci Boha. Vtělení Boha - Vánoce, Vzkříšení - Velikonoce, vše ostatní je v křesťanství nepodstatné. Krása, velké umění tak může otevřít pohled na pravdu, o které se ani v církvi téměř nemluví, i když přesvědčení, že pravda existuje, by bylo v době nekonečných fake news nanejvýš aktuální.

Friedrich Nietzsche, který si zoufal nad svým nesmyslným obrazem křesťanství, stále věděl, že „my, kteří dnes víme, my bezbožní lidé a antimetafyzikové, také bereme svůj oheň z ohně, který zažehla tisíce let stará víra. , že křesťanská víra, která také byla  Platónova víra, že Bůh je pravda, že pravda je božská...“

Pravda, smysl života, nás může nést, krása nás může pozvednout, abychom si neustále nezoufali kvůli své mravní nedostatečnosti. Friedrich Nietzsche správně požadoval, aby „křesťané vypadali více vykoupení“. Pokud jsou lidé zbaveni břemene nutnosti vykoupit sami sebe, tedy pokud Bůh vykupuje, jak říká vánoční poselství, pak nemohou být v morálce ležérnější, ale mohou být v ní uvolněnější. Pak mohou mít naději na božské vykoupení z vlastní viny.

Oddech, udělejte nový začátek

To je cílem „Svatého roku“, který katolíci slaví každých 25 let a který papež František zahájí 24. prosince. V tomto roce jsou křesťané povoláni zastavit se, začít znovu, nechat své hříchy za sebou s Boží milostí a dívat se dopředu. Tomuto účelu by měla sloužit pouť do Říma – nebo něčemu srovnatelnému. V takovém roce jsem se rozhodl nabídnout rozhovor všem lidem, se kterými jsem z jakéhokoli důvodu přerušil kontakt. Minule to bylo docela zdlouhavé, ale výsledek byl neuvěřitelně osvobozující.

Z křesťanské perspektivy jsou morální soudy o lidech nebezpečné. V Bibli Ježíš poukazuje na to, že posledního dne dojde k nějaké počítačové chybě a naše vlastní jméno bude vloženo do všech našich soudů nad druhými lidmi („jak nyní soudíte druhé, budete souzeni i vy“). To by mohlo být nepříjemné. Proto je nejlepší nechat na poslední den definitivní soudy o lidech dobrému Pánu.

Tímto způsobem by mohlo být jednání s lidmi různých názorů - a to i v politice - lidštější a možná i jednání s chybami církevních lidí, od nichž bychom si neměli nechat okrást o naše křesťanství. Nepatří to těmto lidem, patří to nám všem, dokonce i nevěřícímu Samaritánovi, jak připomíná sám Ježíš, který o morálce nemluví, ale mravně jedná. S tímto vědomím: Veselé Vánoce, všichni nevěřící a věřící!

Epilog:

 Otec mne sice vedl ke katolictví, ale já jsem mnoha věcem nerozuměl, ani tomu co je Bůh. Při čtení těchto slov jsem si připomněl proč jsem křesťanem, katolíkem:

„Kdyby se podařilo překonat neblahé moralizování, mohlo by opět vystoupit do popředí to krásné a pravdivé, které propůjčuje životu smysl a které Řekové ctili před dobrem. Ve skutečnosti i dnes lidé v hudbě a umění stále cítí, co dává jejich životu smysl. Gregoriánský chorál, duchovně hluboká bohoslužba, nově povstalá katedrála Notre Dame v Paříži jsou triumfy krásy a mohou mnoha lidem poskytnout přístup ke skutečným zdrojům křesťanské víry. Každý, kdo poslouchá „Laudate Dominum“ z Versperae solennes de confore od Wolfganga Amadea Mozarta, může zažít věčnost, okamžik, který přesahuje čas, ve kterém vnímá tyto nebeské zvuky.“

Ano byla to hudba, obrazy sochy, prostě umění, které mne přivedly ke katolictví / i když jsem pak na několik let sešel z víry/. Pamatuji, jak při známé monstrozní komunistické akci „Spartakiádě“ /1960/  šli moji spolucvičící večer na diskotéku, já jako jediný na koncert barokní hudby do zahrady Vladštejnského paláce v Praze. Při návštěvě různých míst i v zahraničí vedla moje první cesta do kostela, do galerie, neboť hudba, obrazy, sochy mi dodávaly víru a smysl. Ve skutečnosti i dnes lidé v hudbě a umění stále cítí, co dává jejich životu smysl.

Bohumil Řeřicha

 „Cicero“  Hostující příspěvek Manfreda Lütze    25 prosince 2024

Manfred Lütz je psychiatr a psychoterapeut a také katolický teolog. Jeho nejnovější publikace je „Smysl života“.

https://www.cicero.de/kultur/moralisierung-christentum-weihnachten-pieta-petersdom