Naděje dává odpověď našemu srdci,
když se v nás objeví otázka: „Co se mnou bude?“

Naděje je odpovědí, která se nabízí našemu srdci

„Naděje je božská ctnost, kterou toužíme po nebeském království a po věčném životě jako po svém štěstí tím, že důvěřujeme Kristovým příslibům a nespoléháme na své síly, ale na pomoc Ducha svatého“ (Katechismus katolické církve, 1817).

Tato slova nám potvrzují, že naděje je odpovědí, která se nabízí našemu srdci, když v nás vyvstane absolutní otázka: „Co se mnou bude? Jaký je cíl této cesty? Co bude s údělem tohoto světa?“.

Všichni si uvědomujeme, že nepříznivá odpověď na tyto otázky vyvolává smutek. Nemá-li životní cesta žádný smysl, je-li na jejím začátku a konci nicota, pak se ptáme, proč bychom po ní vůbec měli kráčet: odtud pramení lidské zoufalství, pocit marnosti všeho. A mnozí by se mohli vzbouřit: „Snažil jsem se být ctnostný, rozvážný, spravedlivý, silný, umírněný. Byl jsem také věřícím mužem nebo ženou... K čemu byl můj boj, když tady všechno končí?“. Pokud chybí naděje, hrozí, že se všechny ostatní ctnosti rozpadnou a skončí jako prach. Kdyby neexistoval žádný spolehlivý zítřek, žádný světlý obzor, nezbylo by než konstatovat, že ctnost je marná námaha. „Teprve když je budoucnost jistá jako pozitivní skutečnost, stává se i přítomnost snesitelnou k životu“, uvedl Benedikt XVI.

Naděje nevychází z nás

Pro křesťana není naděje výsledkem jeho vlastních zásluh. Pokud věří v budoucnost, je to proto, že Kristus zemřel a vstal z mrtvých a dal nám svého Ducha. „Vykoupení se nám nabízí v tom smyslu, že nám byla dána naděje, spolehlivá naděje, díky níž můžeme obstát v naší přítomnosti“ (Benedikt XVI.). V tomto smyslu tedy říkáme, že je naděje teologální ctností: nevychází z nás, není to urputnost, o níž bychom sami sebe chtěli přesvědčit, ale je to dar, který pochází přímo od Boha.

Mnoha pochybujícím křesťanům, kteří nebyli zcela znovuzrozeni k naději, předkládá apoštol Pavel novou logiku křesťanského prožitku a prohlašuje: „A nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli. Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí“ (1 Kor 15,17-19). Jako by tím chtěl říci: Věříte-li v Kristovo vzkříšení, pak s jistotou víte, že žádná porážka ani smrt není věčná. Pokud však v Kristovo vzkříšení nevěříte, pak se všechno stává prázdným, dokonce i kázání apoštolů.

Proti naději hřešíme, když zapomínáme, že Bůh je větší

Naděje je ctnost, proti které často hřešíme: ve svých nedobrých stescích, ve svých melancholiích, když si myslíme, že minulá životní štěstí jsou navždy pohřbena. Proti naději hřešíme, když propadáme sklíčenosti nad svými hříchy a zapomínáme, že Bůh je milosrdný a větší než naše srdce. A nezapomínejme na následující: Bůh odpouští všechno, Bůh odpouští vždycky. To nás unavuje prosit o odpuštění. Ale nezapomínejme na tuto pravdu: Bůh odpouští všechno, Bůh vždy odpouští. Hřešíme proti naději, když zoufáme nad svými hříchy; hřešíme proti naději, když v nás podzim ruší jaro; když Boží láska přestává být věčným ohněm a my nemáme odvahu činit rozhodnutí, která nás zavazují na celý život.

Tuto křesťanskou ctnost dnešní svět velmi potřebuje! Svět potřebuje naději, stejně jako potřebuje trpělivost, ctnost, která jde ruku v ruce s nadějí. Trpěliví lidé dovedou tkát dobro. Houževnatě touží po pokoji, a přestože někteří lidé spěchají a chtěli by všechno a hned, trpěliví mají schopnost čekat. I když mnozí kolem nich propadli deziluzi, ti, kteří jsou povzbuzováni nadějí a jsou trpěliví, jsou schopni projít i tou nejtemnější nocí. Naděje a trpělivost k sobě patří.

Simeon a Anna se nikdy neunavili čekáním

Naděje je ctností lidí mladých srdcem; a zde se věk nepočítá. Existují totiž i staří lidé s očima plnýma světla, kteří žijí v ustavičném vzepětí vstříc budoucnosti. Vzpomeňme si na ony dva velké starce z evangelia, Simeona a Annu: nikdy se neunavili čekáním a poslední úsek své pozemské cesty spatřili požehnaný setkáním s Mesiášem, kterého poznali v Ježíši, jehož rodiče přinesli do chrámu. Jaká by to byla milost, kdyby se tak stalo nám všem! Kdyby po dlouhé pouti, poté, co jsme odložili brašnu a hůl, naše srdce naplnila radost, jakou jsme nikdy předtím nepocítili, a i my bychom mohli zvolat: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.“ (Lk 2,29-32).

Bratři a sestry, jděme vpřed
a vyprošujme si milost naděje, naděje s trpělivostí.
Stále vyhlížejme ono poslední setkání,
neustále hleďme na to, že Bůh je nám vždy nablízku,
že smrt nikdy, ale opravdu nikdy nezvítězí.
Jděme vpřed a prosme Hospodina,
aby nám dal tuto velkou ctnost naděje doprovázené trpělivostí.

Ke štěstí nepotřebuješ 
ani bohatství, ani úspěch

„Až děti vyrostou, vydáme se na cestu kolem světa a konečně budeme šťastní.“ „Až budu mít doopravdy čas, věnuji ho své rodině. Nyní ale ještě musím pracovat.“ Stále znovu potkávám lidi, kteří doufají, že jednou, někdy v budoucnosti, budou šťastní.

Zní to možná provokativně, ale – štěstí je tady, v tobě. Možná znáš ty chvilky, kdy o vlásek unikneš nějakému nebezpečí, třeba při jízdě autem, a jsi šťastný, že jsi přežil. Tehdy si uvědomíš: štěstí je žít. Nepotřebuješ k tomu ani bohatství, ani úspěch.

Bůh Tě zve, abys žil

Je dobré udělat si ráno chvilku jen na to, aby sis uvědomil, že jsi rád na světě, a vychutnat si ji namísto toho, abys už při snídani zapínal notebook a vyřizoval maily, nebo abys telefonoval a nevšímal si dětí, které s tebou sedí u stolu, a jejich radosti ze života. Ani radosti ze života, kterou máš v sobě ty sám.

Můžeš si položit otázku: Co ve mně ráno probouzí radost a štěstí? Horká sprcha? Procházka se psem? Pohled na přírodu kypící životem? Chuť první ranní kávy a pocit, jak se postupně probouzím? Najdi si svou odpověď a zkus, jaké to je, když si každé ráno dopřeješ tento rituál.

S vděčností si pak můžeš uvědomit, že nový den můžeš začít s jistotou, že Bůh chce tvůj život a zve tě, abys žil.

Betlém je jako malá studánka,
z níž můžeme čerpat Boží blízkost,
​zdroj naděje a radosti.

Betlémy: ne umělecké dílo,
ale údiv nad Božím jednáním

Před osmi sty lety, o Vánocích roku 1223, vytvořil svatý František v Grecciu živý betlém. V těchto dnech, kdy připravujeme betlémy, si můžeme přiblížit jejich počátky.

Jak betlém vznikl? Jaký byl záměr svatého Františka? Tento světec prohlásil: „Chtěl bych zobrazit Dítě narozené v Betlémě a nějakým způsobem lidsky vidět těžkosti, v nichž se ocitlo kvůli nedostatku věcí potřebných pro nemluvně, jak bylo uloženo do jeslí a jak leželo na seně mezi volem a oslíkem“.

Svatý František nechtěl vytvořit krásné umělecké dílo, ale prostřednictvím jesliček vzbudit údiv nad krajní pokorou Boha, nad útrapami, které z lásky k nám vytrpěl v chudé betlémské jeskyni. Zde bych zdůraznil bych jedno důležité slovo: údiv. Pokud se my křesťané díváme na betlém jako na krásnou věc, jako na něco historického, dokonce náboženského, a modlíme se, nestačí to. Před tajemstvím vtělení Slova, před Ježíšovým narozením, potřebujeme tento náboženský postoj úžasu. Pokud před tajemstvím nedojdu k tomuto úžasu, je moje víra prostě povrchní; je to víra podobná informatice.

Mentalita konzumu rozleptává Vánoce

Jedna z charakteristik jesliček je, že se zrodily jako škola střídmosti, což k nám silně promlouvá. Dnes totiž existuje veliké riziko ztráty toho, co je v životě důležité, a paradoxně se zvyšuje právě o Vánocích. Mentalita Vánoc se mění, noří se do konzumu, který rozleptává jejich smysl. Je dobré, že člověk chce dávat dárky, to je v pořádku. Ale nákupní šílenství odvádí pozornost jinam, kde už není střízlivost Vánoc.

Betlém vzniká proto, aby nás navrátil k tomu, na čem záleží: k Bohu, který přichází, aby přebýval mezi námi. Proto je důležité hledět na jesličky, protože nám pomáhají pochopit, na čem záleží, a také porozumět společenským vztahům Ježíše v té době, tvořenými rodinou, Josefem a Marií, a blízkými lidmi, pastýři. Lidé mají přednost před věcmi. A my tolikrát dáváme přednost věcem před lidmi, což nefunguje.

Betlém nás přivádí k radosti

Betlém v Grecciu vypovídá také o radosti. Radost je něco jiného než zábava. Bavit se není špatná věc. Ale radost je ještě hlubší, lidštější. Někdy se uchýlíme k jakési zábavě bez radosti. Bavíme se tím, že děláme hluk, ale radost v tom není. Je to trochu jako postava klauna, který se směje, rozesmívá lidi, ale srdce má smutné.

Radost je kořenem dobré vánoční zábavy. O radosti se v tehdejší kronice píše: „A přichází den radosti, čas veselí! [...] František [...] září [...]. Lidé se hrnuli a radovali se radostí, jakou nikdy předtím nezakusili [...]. Všichni se vrátili domů plni nevýslovné radosti“. Střízlivost, údiv, vede k radosti, k pravé radosti, nikoli k té umělé.

Z čeho však tato vánoční radost pramení? Určitě ne z toho, že jsme domů přinesli hory dárků nebo že jsme prožili okázalé oslavy. Ne, je to radost, která přetéká ze srdce, když se člověk rukou dotkne Ježíšovy blízkosti, Boží něhy, která nenechává člověka samotného, ale utěšuje ho. Blízkost, něha a soucit, to jsou tři Boží postoje. A při pohledu na jesličky, při modlitbě před jesličkami můžeme pocítit tyto Boží věci, které nám pomáhají v každodenním životě.

Betlém je jako malá studánka,
z níž můžeme čerpat Boží zdroj naděje a radosti

Betlém je jako malá studánka, z níž můžeme čerpat Boží blízkost, zdroj naděje a radosti. Betlém je jako živé evangelium, domácí evangelium. Je jako biblická studna, je místem setkání, kam je možno přinášet Ježíši svá životní očekávání a starosti, tak jako to dělali betlémští pastýři a lidé z Greccia.

Svěříme-li před jesličkami Ježíši vše, co máme na srdci, i my „se zaradujeme nevýslovnou radostí“ (Mt 2,10), radostí, která pramení právě z kontemplace, z ducha úžasu, s nímž se vydáme tato tajemství kontemplovat. Pojďme před jesličky. Každý ať se na ně podívá a dovolí srdci, aby něco pocítilo.